O životě s mentálním postižením
V odborných knihách si můžete přečíst, že "mentální retardace" je vrozená či raně získaná porucha intelektu. Dále tam najdete výčet toho, jaká mají omezení a co všechno nezvládnou osoby s mentální retardací (termín retardace je čistě medicínský a my jej běžně nepoužíváme).
Pokud ale chcete vědět, kdo jsou a jací jsou lidé s mentálním postižením, nejlepší cesta je nějaké lidi osobně poznat.
Jsou totiž jedineční jako každý z nás. Mají různé povahy, různé schopnosti, dovednosti a zkušenosti, různé záliby, touhy a přání, a také různé potíže. Většinou potřebují určitou míru podpory a pomoci, aby zvládli věci, které jiní lidé zvládají sami. A někdy stačí troška trpělivosti a pochopení.
Žádná diagnóza ale není schopna vysvětlit, kde se vzala jeho velká touha po svobodně, po možnosti žít volně a svobodně podle svých představ. Co chtěl? To, co asi většina z nás. Mít domov, mít soukromí, mít možnost odejít z domu a přijít domů, kdy bude chtít, aniž by to někomu musel hlásit.
A pak má ještě jednu velkou touhu. Být svéprávný a nemít veřejného opatrovníka. Chce mít smlouvu o nápomoci a podpůrce. Po různých peripetiích bydlí v nájemním bytě. Má pokoj pro sebe a v druhém pokoji spolubydlící. Nikomu nehlásí příchody a odchody. Sám se umyje, nakoupí si, něco málo si uvaří. Uklidí, vypere. Nežehlí, to ho nebaví, ale v tom asi není sám. Našel si s pomocí organizace Rytmus práci. Stejná organizace mu pomáhá tam, kde je to pro něj trochu náročnější, třeba s financemi a velkými nákupy. Ale každodenní život zvládá sám. Zvládal ho i tehdy, když bydlel na ubytovně a nikdo mu neposkytoval asistenci a podporu.
A taky by chtěl přítelkyni - zase přání, které má většina z nás. Mít někoho blízkého ve svém životě.
Hygienu, jídlo, oblečení, nákupy, cestování - to vše zvládá. Jako Aleš potřebuje podporu v hospodaření s penězi, většími nákupy a při jednání na úřadech. Donedávna měla omezení svéprávnosti a opatrovnici, kterou byla její matka.
Petra si našla přítele a začala více toužit po samostatnosti. Ráda by bydlela společně se svým přítelem. Jako jiní mladí lidé se chce osamostatnit od mámy a žít jinde a po svém.
Dozvěděla se, že ne všichni lidé s postižením mají omezenou svéprávnost, a chtěla zjistit, jestli by i ona mohla být svéprávná. Díky naší Poradně, kde získala podporu, jí byla soudem navrácena svéprávnost.
Její máma už není její opatrovnicí, ale pouze "podpůrkyní".
S pracovníky naší Poradny teď řeší, jak naplnit svůj další sen, a to najít si bydlení a bydlet s přítelem. Má velké štěstí v tom, že má velkou podporu i ve své mámě, která ji nebrání a umožňuje jí plnit si její sny.
Maluje takové obrazy, že mu většina z nás může jeho talent závidět. Našel své místo na světě, což se mnohdy nepodaří nám, lidem tzv. normálním. Zde na tomto odkaze se můžete podívat blíže, kdo je Jirka.
Takových lidí, jako jsou Aleš, Petra či Jirka, je mezi lidmi s mentálním postižením většina. Ale jsou samozřejmě i jiné příběhy. Petr je muž kolem 45 let, na vozíčku, a potřebuje velkou podporu po celý den. Sám se nenají, nenapije, neumyje, neobleče, nemluví, ale umí dát najevo, kdy se mu něco líbí nebo nelíbí. Rád například poslouchá hudbu, má rád doteky. Je rád venku, v přírodě.
A všechny příběhy nejsou tak jednoduché, některé mají větší zákruty a nesou složitější situace a řešení. Neplatí však vždy, že čím je těžší mentální postižení, tím složitější je péče.
Často bývá problematické dobře nastavit podporu u lidí s lehkým mentálním postižením, kteří mnohé zvládají samostatně. Někdy ale nedokážou odhadnout vhodnost svého chování nebo možná rizika a mohou si tak svým jednáním uškodit. Je třeba citlivě vyvažovat mezi jejich autonomií a přiměřenou ochranou, budovat vzájemnou důvěru a trpělivě je učit, že je lepší si s některými rozhodnutími nechat poradit.
Ale z knih ani webových stránek se zkrátka nedozvíte, kdo jsou lidé s mentálním postižením. Musíte je poznat osobně, setkávat se s nimi, povídat si s nimi, trávit s nimi čas. Pak možná zjistíte, že to jsou lidé jako my, jako vy, kteří mají své touhy, přání, radosti a starosti. Chtějí dělat to, co je baví, mít kousek soukromí a mít možnost dělat věci po svém, mít domov, blízkého člověka. A být vnímán jako rovnocenná lidská bytost.
mýty
Člověk sám sobě hlasem ve volbách nemůže způsobit újmu, jen tehdy by zákon v krajním případě měl sáhnout k omezení ve svéprávnosti. Navíc výzkumy ukazují, že většina z nás se rozhoduje ve volbách spíše na základě emocí a sympatií než na základě objektivního rozboru a po důkladném sběru informací z různých zdrojů. Mnoho lidí nemá na důkladný sběr a rozbor čas ani chuť. Necháváme se ovlivnit někým jiným, nejčastěji médii nebo autoritou. Lidé s postižením mají stejné právo na svůj hlas ve volbách, jako kdokoliv jiný.
Většinou potřebují speciální podporu, někdo více, někdo méně, ale všichni jsou schopni se něco naučit. Pokud dostane člověk s postižením podporu, je schopen si najít i práci a vydělat si peníze. Mějme na paměti, že 80 % z lidí s mentálním postižením má lehké mentální postižení a jsou schopni samostatně bydlet i pracovat. Pokud toho schopni nejsou, je to spíš dáno přístupem společnosti a jejich okolí, které se někdy chová k lidem s postižením příliš ochranitelsky a nedává jim příležitost kvůli obavám z rizik. Každý člověk bez výjimky by měl mít přístup ke vzdělání a dostat přiměřenou míru podpory.
Mnozí z nich byli impulsem k tomu, že lidé, kteří o ně pečují, změnili svůj přístup k životu, změnili své hodnoty a životní priority, poznali lidi, které by jinak nepoznali. Ti, co vzali péči o lidi s postižením jako výzvu a ne tragédii, mluví o obohacení. Ano, možná by si to dobrovolně nebabrali, ale když už je život před tuto situaci postavil, vyšli z toho obohacení. Pak je ale velká skupina lidí s postižením, kteří jsou schopni pracovat a chtějí pracovat. Kteří dokonce tvoří – píšou básně, knihy – Denisa Střihavková (je nějaký medailon na webu, odkaz na nějaké články, možná bychom mohli udělat, malují obrazy, viz například Jiří Šedý (odkaz na YouTube). Nejsme jen ekonomické jednotky a život se nedá ohraničit jen v ekonomických pojmech. Jsme víc, než čísla ve statistice či Excelu.
Pokud mají kolem sebe rodinu a blízké lidi, mají možnost žít život alespoň z části podle svých představ, tak si život umí užít. Není potřeba se na ně dívat jako na chudáky, protože jsou handicapovaní. Naopak, budou se cítit mnohem lépe, pokud je budeme brát jako sobě rovné a dáme jim příležitost žít jako ostatní.
Důležité je, aby měl člověk ve svém okolí někoho, kdo ví o jeho případném rizikovém chování, například možnosti podpisu nevýhodné smlouvy. Pokud se o situaci nikdo nedozví, smlouva je totiž platná. Zneplatnění smlouvy musí někdo navrhnout a i když uspěje, často to neznamená celkové zrušení závazků (např. už provolané peníze musí člověk zaplatit, i když je smlouva prohlášena za neplatnou).
Člověk s postižením potřebuje informace o tom, co obnáší být rodičem. Je důležité o tom mluvit, vzdělávat, zkusit zprostředkovat i zkušenost s péčí o dítě. Lze využít i služeb poradce, který se věnuje sexualitě a vztahům. Dle slov odborníka na sexualitu lidí s postižením, pokud člověk dostane včasné a přiměřené informace a je mu zprostředkována i reálná zkušenost, dokáže často sám vyhodnotit, že role otce nebo matky asi nakonec není to, co by chtěl. A ti, kteří se i přesto rozhodnou být rodiči, potřebují hlavně podporu, aby se zvládli o své dítě postarat.
Lidé s postižením možná víc touží po intimitě a blízkosti, která je vyjádřena pohlazením, doteky nebo objetím. Menší část touží i po tom mít rodinu, děti. Zkrátka, každý to má jinak, stejně jako u ostatních lidí. Určité procento může mít problém se sebeovládáním. Může se například projevovat sexuálně na veřejnosti. Velmi často to spadá na vrub přehlížení těchto nežádoucích projevů již v dětství a v pubertě anebo nedostatečně kompenzovaných potřeb. Řešením je nezavírat před touto stránkou výchovy oči a se sexualitou pracovat, případně si nechat poradit od odborníků.
Některé projevy lidí s mentálním postižením mohou připomínat projevy dětské. Mají jednodušší jazyk, konkrétní přemýšlení, takže je to potřeba v komunikaci s nimi zohledňovat. Ale i lidé s postižením se vyvíjejí, dozrávají, mají životní zkušenosti. Výrazem respektu je třeba zeptat se, jak je oslovovat, a ne používat automaticky tykání a zdrobněliny. Pokud jim chceme tykat, měli by mít možnost tykat i oni nám. Také jejich zájmy mohou někdy působit dětsky. To je ale často dáno přístupem okolí, které je v tom udržuje.
