Rozhovor s Camille Latimier

Rozhovor vznikl při příležitosti setkání Aliance 12 s podtitulem „Dobrá praxe v opatrovnických řízeních“, který je úzce spjatý s tématem  svéprávnosti lidí s mentálním postižením. Camille se ovšem také dotýká v rozhovoru obecného přístupu společnosti k lidem s mentálním postižením. Ač je rozhovor dlouhý, stojí za to si jej přečíst celý!

Začněme zostra, s jakými reálnými obavami můžeme k soudu o opatrovnictví přicházet?

Na úvod je důležité říct, že současný systém umožnuje vedle omezení svéprávnosti přistoupit k řadě takzvaných alternativních podpůrných opatření. Jedná se o smlouvu o nápomoci, zastoupení členem domácnosti a opatrovnictví bez omezení svéprávnosti. Zákon formuluje omezení svéprávnosti jako krajní prostředek, ale víme, i díky statistikám Ministerstva spravedlnosti, že je stále zdaleka nejčastěji používaným nástrojem. A abych se vrátila k otázce. Problém je právě v tom, že neexistuje jednotná praxe soudů v používání zmíněných alternativních nástrojů. A tím vzniká největší problém pro lidi s mentálním postižením a jejich blízké – nejistota.

Jak se tedy tato nejistota projevuje během soudního řízení?

Člověk nikdy neví, jaké rozhodnutí jej přesně čeká, pokud nezná předešlá rozhodnutí konkrétního soudce. Je vždy velký strach z toho, jak to celé dopadne. Můžete mít kvalitní připravené podklady, mít sebelepší argumentaci pro vybrané podpůrné opatření, připravit se na řízení a nakonec soudce rozhodne jinak, než jak si lidé myslí, že to nejlépe může fungovat pro toho daného člověka. A někdy jsme naopak překvapeni, jak to šlo hladce!

Z čeho přesně tato praxe pramení?

Myslím si, že zjednodušeně jsou tu tři hlavní příčiny: jedná se o obecně přezíravý pohled na lidi s mentálním postižením, který se objevuje i mezi pracovníky justice a soudci. Druhý problém je interpretace relevantních paragrafů občanského zákoníku, která není jednotná. Víme, že se na různých místech některá opatření interpretují různě. Celkově za to může příliš obecná právní úprava. V minulosti – před účinností nového občanského zákoníku – neproběhla dostatečná příprava na systémové změny.

A ta třetí?

A pak tím třetím problémem jsou znalecké posudky lékařů. Ty často nezjišťují skutečnou realitu, ve které lidé žijí. Takový posudek neumožní soudci pochopit fungování jednotlivce. Soudce nedokáže zhodnotit, jakou reálnou podporu člověk s mentálním postižením využije. To nejlépe dokáží posoudit blízcí člověka s postižením nebo spolupracující sociální pracovníci. Bohužel, jen některé soudy se jich na to ptají.

Je fajn, že se objevují pozitivní příklady v opatrovnických řízeních, ostatně dobrá praxe byla tématem proběhlé konference. Myslíš, že se obecně přístup v české justici mění?

Mění se, ale velmi pomalu, a ten proces není nikým řízený! Statistiky ukazují, že jsou velké rozdíly mezi okresy – v některých využívají alternativní nástroje, v některých vůbec. Soudy stále nezacházejí s omezením svéprávnosti jako s krajním prostředkem, protože – mimo jiné – chybí analýza alternativních opatření v praxi. Podle jejich vlastních slov soudům chybí zpětná vazba, jak funguje alternativní opatření lidem, kterým je schválili.

Ale nějaké ty pozitivní změny přece jen nastávají?

Dnes umíme správně podporovat lidi s mentálním postižením v rozhodování – není to jednoduchý úkol, ale je to mnohem efektivnější, aby sami tito lidé byli zodpovědnými aktéry svých rozhodnutí s podporou svých blízkých. Model založený na sebeurčení člověka s postižením klade důraz na jeho vztahy s okolím a umožnuje lidem s postižením přístup k asistenci a k podpoře, které mohou pro své právní jednání potřebovat. Tento model respektuje jejich práva, vůli a preference a má obrovský vliv na jejich dovednosti, postavení v společnosti, roli jako občana a také jak se na ně dívají ostatní.

Můžeš uvést příklady dobrých a citlivých výroků soudů?

Příklady dobré praxe máme – máme pár dobrých rozhodnutí, které se dívají tímto směrem na člověka s postižením. Ty budeme rozebírat na dnešním setkání a následně plánujeme vytvořit dokument, který by mohl napomoci soudcům v lepší orientaci v tématu a změně jejich přístupu.

Na co se má v tomto tématu celá naše společnost zaměřit?

Vnímám to jako jednu z velkých společenských výzev – změnu obecného pohledu na člověka s mentálním postižením. Nejsou to pasivní lidé, kteří nejsou schopni vyjádřit svůj názor. Naopak, jsou to lidé, kteří mají jasné preference, zájmy a jsou schopni se rozhodovat, dostanou-li šanci, prostor a potřebnou podporu. Aby se to mohlo stát, je potřeba iniciovat změnu pohledu širší společnosti a také mezioborovou spolupráci. Bližší spolupráce mezi sociální sférou a justicí je nutná pro individualizované a smysluplné nastavení podpory při samotném rozhodování.

Kde jsou stále, podle tebe, přetrvávající limity našeho právního systému?

V rámci justičního systému je potřeba se zamyslet nad celým procesem. Zjednodušit ho, zpříjemnit ho, aby to bylo méně formální – lidé, kteří mají potřebu podpory, a ti, kteří jim tuto podporu poskytují, by neměli mít pocit nejistoty a strachu, někdy i nedůstojnosti. Bylo by dobré změnit formát, aby řízení o opatrovnictví nebo o alternativních opatřeních proběhlo formou diskuze, mimo soudní síně. Řízení by mělo být přístupné a rychlé. A nejdůležitější je, aby práva, potřeby a preference člověka byly v centru pozornosti, aby se tak společně našlo nejlepší řešení pro daného člověka.

Můžeš nám na závěr představit Alianci 12? Pro ty z nás, kteří dočetli až na závěr tohoto rozhovoru a chtěli by se s prací tebe a tvých kolegů blíže seznámit?

Aliance 12 je iniciativa organizace Quip a Společnosti pro lidi s mentálním postižením v ČR, kterou jsme zahájili v roce 2016. Aliance 12 sdružuje odborníky z akademické sféry, justice, veřejné správy, ale je především širokou platformou organizací, jejichž členů se problematika týká nebo může týkat, zejména organizací seniorů, rodin lidí s demencemi, po úrazech nebo onemocněních mozku, apod.

Na jaký popud jste vznikli?

Naše vize byla právě dát prostor pluralitě hlasů. Aliance 12 vznikla, protože nám chyběl prostor pro společnou diskuzi o této problematice, chtěli jsme probrat naše nápady a hledat řešení společně s dalšími. Nový občanský zákoník můžeme považovat za první krok dobrým směrem, ale ten byl právě učiněn na základě zatím velmi omezených možností odborné a veřejné diskuse. V současně době je spousta systémových nedostatků. Například chybí spolehlivé záruky proti zneužití lidí při právním jednání, možnost konzultací ohledně využití těchto opatření pro lidi s postižením, jejich rodiny a podpůrce a jednoduché mechanismy pro urovnávání sporů. O těch právě mluvíme a snažíme se prosazovat změny. A jestli má někdo z čtenářů chuť se zapojit nebo se chce dozvědět víc, budeme rádi za dalšího člena v Alianci 12, ozvěte se na camille.latimier@spmpcr.cz!

Vytisknout stránku Poslat emailem