Naše příběhy

Na této stránce budeme uveřejňovat Vaše příběhy.
Chceme zde psát o tom, jak žijete.
Chceme psát o Vašich radostech i starostech.
Chceme psát o Vašich snech.
Chceme psát i o tom, co se Vám již podařilo.
Třeba se Vám podařilo najít si nové bydlení.
Nebo se Vám podařio najít si práci.
Našli jste si kamarádky a kamarády.
Našli jste si přítelkyni nebo přítele.
O tom všem se zde můžete dočíst.


Narodila jsem se na kozlíka Matěje

Narodila jsem se 24. 2. 72 v únoru na kozlíka Matěje,
a když jsem se narodila,
tak jsem byla trošku nemocná,
protože jsem měla žloutenku.
A pak jsem ještě byla ve strojku,
protože jsem vůbec nechodila po narození,
takže jsem měla strojek.

A když mi byly tři roky,
tak mi dali prášek, ten Diazepam,
a z toho vznikla epilepsie po čtrnácti dnech.
A to mi zůstalo už napořád.

A pak jsem měla operaci nadledvinek
a rozřezali mě tady kolem pasu,
ruce, všechno, na hrudi, přístrojově.
Takže jsem rozřezaná na těle.

A pak to dopadlo,
že brácha Jarda měl žloutenku.
On si kousnul od kamaráda Hlaváčka jablka
a chytnul žloutenku.
Tak byla karanténa.
Tak Láďa byl doma, Jarda ležel v Ústí
a táta v Roudnici
a já ležela v Praze na dětskym.

A já jsem tam měla úraz,
protože ona tam jedna uklízečka udělala louži
a já jsem upadla
a já jsem si ukopla palec u pravý nohy.

Měla jsem rozsekanou nohu,
ruku jsem měla od krve
a oni mě odvezli na chirurgii,
zalepili mi to
a zavázali tu ruku
a nohu mi srovnali
a dali mi to do sádry.

A on mi pak doktor Holza vynadal,
proč na sebe nedávám pozor,
proč se nehlídám.
A já jsem za to nemohla,
protože jsem tu louži neviděla.

A tak jsem potom měla dětský berle
a jeden den před máminým příjezdem mi strhnul náplast
a rozřízl mi sádru
a já to měla nedohojený.
A on mě nahnal do deprese
a on mně řek´:
„Jestli něco cekneš,
tak si to s tebou vyřídím,
to si pamatuj.“

A já jsem k němu chodila až do 18 let
a já celou dobu nesměla mámě říct vůbec,
co mně zavinil.
A on to mámě zatajil
a zapřel jí to.

A pak jsme měli jet do Jugoslávie
a on mi řek´,
že by mi to uškodilo,
že tam nemůžu,
že tam nesmím.

No a pak mě v osmnácti dával dohromady pan primář Nežerka.
Ten mi to zlomil,
dal mi tam sádru,
operoval mně to.
No a tim mi tu nohu srovnal a následek vymizel.
On mě zachránil.
Tak jsem dopadla dobře.

No a jinak jsem chodila do školy.
Brácha Láďa chodil ke kostelu tomu katolickýmu.
A tam bylo sídliště,
a tam byla nová škola,
tak potom chodil tam,
protože do tý školy u kostela chodili cikáni,
tak tam chodit nechtěl.

No a já jsem chodila do Prahy do Šporkový,
školy pro slabozraký.
No a tam mě po roce vyhodili.
Byla tam učitelka Vedrová
a ta mě nechtěla,
tak mě vykopla.

Tak potom jsem chodila do Loretánský.
Bydlela jsem přes týden na internátě
a na víkend pro mě vždycky máma jezdila.
No a pak v šestý třídě jsem skončila,
tak už jsem potom zůstala doma jako už normálně
a pak už jsem nikam nechodila.

Akorát jsem chodila do zaměstnání.
Chodila jsem na Eldéenku
a dělala tam zdravotní sestru
a dávala lidem léky, s kamarádkou Mirkou Gilertovou.

Pak jsme podaly s mámou žádost do Prahy na Palatu,
protože maminka už skoro neviděla
a tam nás přijalyi.
Já jsem tam bydlela s mámou na Palatě,
bydlely jsme spolu na pokoji.

A pak jsem odešla do zařízení v Pístině.
A tam jsem dělala čaje
a balila je do krabice.
A pak jsem odtamtud vypadla
a šla jsem do Jindřichova Hradce
a tam kradli prádlo a všecko.
A tam byl takovej pošuk
a on mě ošahával.

Tak tam se mi nelíbilo,
tak mě přeřadili do takovýho modrýho zařízení
a tam už to bylo mezi holkama.
A jedna holka mi roztrhala památník a kalendář
a sebrala mi puzzle.

A pak Michalka zavolala sem na Barrandov
a zeptala se ředitelky Jany,
jestli tam nemaj volný místo.
A Jana řekla,
že má volný místo
a že teda můžu jít sem.

No a Jana P. pak přijela se na mě podívat
a já jsem tam byla v takovým svým oblíbeným svetru
a on se jí líbil
a myslela si,
že je pletenej na stroji.
A já jsem jí říkala,
že není pletenej na stroji,
ale na duralových jehlicích.

No tak teď už tady žiju 4 roky
a jsem hodně spokojená.
Všichni mě tu nechávaj na pokoji.
Jen někdy mě zloběj.Teď jsem začala chodit na jeden den do práce,
kde štrykuju a taky tam hrajem divadlo,
tak jsem si musela pořídit nový cvičky.

No a do budoucna bych chtěla už jen,
abych byla zdravá,
měla hezký manželství
a pomoct jedný kamarádce v domě,
který říkáme Rudouš,
aby jí jeden léčitel pomohl
a ona by přestala bejt němá
a mohla zase mluvit.

Sipka_zpetzpět na začátek stránky


Můj sen

Jak ze mě spadlo kamení

Sipka_zpetzpět na začátek stránky


Kdybych chytil zlatou rybku

První část příběhu byla napsaná v roce 2000 v denním stacionáři Effeta v Brně. Lukášovi tehdy bylo 27 let.

Když jsem byl malý, vzpomínám si,
že jsem chtěl podlézt kamna a nevěděl jsem,
že jsou puštěná.
Tak jsem se spálil na čele.

Pak mne mamka dala do ústavu.
Březejc se to tam jmenovalo.
Byl jsem tam na nějakým léčení.
Byla tam krásná příroda.

Každou sobotu mě vozili domů
a v neděli večer o šesti zase zpátky.
To se mi líbilo, že jsem mohl být doma až do šesti.
Měl jsem strach z ježdění po dálnici v zimě, bylo to 150 km.
To jsem tatínkovi nezáviděl.
O Vánocích jsem byl s rodinou.

Dopoledne jsme se tam učili a odpoledne taky.
Mezi tím byl ten program – chodili jsme ven.
Kdo bral léky, tak se mu dalo vědět předem
a vzal si je sebou, když jsme šli na celý den.

Pak jsem chodil na Schodovou.
Ale tam jsem byl jen krátce.
Ze Schodové jsem šel do Effety.

A co se týká brejlí, tak ty nosím už od dětství.
Nedělám si moc velké plány do budoucnosti,
protože nevím, kam mne osud postaví.
Chtěl bych pracovat v supermaketu,
ale nevím, jestli by to šlo.
Někdo z našich by mne tam dovezl
a až by mi skončila služba,
zase by pro mne přijel.
Bylo by to kousek do práce, kousek dom.

Přihlásil jsem se do chráněného bydlení,
ale nevím, kdy to bude možné.
A nevím, jak bude maminka moci koupit ty věci,
které budu potřebovat.
Peřiny a tak.

Kdybych chytil zlatou rybku a mohl mít tři přání, tak by to bylo toto:
1. Něco do toho chráněného bydlení (nábytek a tak).
2. Abych se naučil odečítat.
3. Abych ovládal pravou ruku.

Pokračování příběhu o 15 let později. Je rok 2015 a  Lukášovi je 41 let.

Z denního stacionáře Effeta jsem odešel do Samaritánu.
Z Effety totiž odešla většina kamarádů.
V Samaritánu jsem se naučil plést drátěné košíky.
Pak Samaritán skončil a vzali mě do Nojmánku.
Někdy jsem tam pracoval v keramice.
Někdy jsem pekl buchty.
I na zahradě byla práce.

Pak jsem potřeboval vyzkoušet,
jaké to je bydlet samostatně,
kdyby mamka musela na operaci.
Bylo to na odlehčovací službě na Kociánce.
Měl jsem jeden pokojík pro sebe.
Přes den jsme byli ve stacionáři nebo venku.
Protože se mi tam líbilo,
začal jsem tam chodit do denního stacionáře.
Mamka mě tam vozila.
Tam jsem byl rok.
Bylo tam ale málo kamarádů.

Pak jsme našli místo ve Střelicích,
kde měli pěkně vybavené dílny.
Tam jsem i bydlel.
Myslel jsem, že tam budu pracovat.
Ale nechtěli mě do dílen vozit, ani ven,
že mají málo personálu.
Nelíbilo se mi, že rodiče nesmí na pokoj ani dovnitř a další věci.
Tak jsem odešel bydlet zpátky domů
a znovu začal chodit do Nojmánku.
Tam už byli noví kamarádi.

V Nojmánku jsme přes léto na zahradě.
Taky na jaře a na podzim jezdíme na koně.
Ale chtěl bych, aby mě v Nojmánku brali častěji ven.

Teď přes zimu jsem se z Nojmánku odhlásil na zimní měsíce,
protože mamka mě nezvládne vozit autem,
když je ledovka.
Každý den musí ujet 50 km.
Našli jsme asistenční službu
a získal jsem dva šikovné asistenty z Ligy vozíčkářů.
Jsou fajn kamarádi a chodí přesně.
Hrajeme spolu hry, šachy, domino a tak
a chodíme na procházky do Mariánského údolí a po okolí.
Taky cvičíme.
Jsem s nimi spokojen.

Mám doma kočku Mayu, o kterou se starám.
Dávám jí granule a naučil jsem ji,
aby si je brala z nádoby na stole.
Rád skládám puzzle, píšu a kreslím a hraju hry.

Kdybych chytil zlatou rybku a mohl mít 3 přání, bylo by to toto:
1. Abych se osamostatnil
2. Mít kamarády
3. Vyhrát moc peněz, abych si mohl zaplatit asistenta, který by se o mě staral.

Sipka_zpetzpět na začátek stránky